středa 27. června 2012

Kouzla práce v dole


Čím vícekrát se člověk dostane dolů do dolu, tím častěji narazí na různé situace, které ho donutí uvědomit si a na vlastní kůži prožít kouzlo různých detailů, které by na povrchu nezažil a tudíž zcela jistě ani neocenil. Tento příspěvek jsem se rozhodla založit s ohledem na výše zmíněný úvod, a hodlám do něho postupně přidávat různé (doufám že) zajímavé připomínky a zkazky, na které při práci v podzemí narazím.

A vezmeme to pěkně popořadě:

1. Jestlipak víte, co je z dívčího pohledu největší výhodou při práci v dole? Je tam taková tma, že pokud se vám chce čůrat, stačí zhasnout čelovku a....zbytek už si každá z nás domyslí sama. Takže se částečně stírá výhoda mužů, kterým stačí se otočit čelem k jakékoliv překážce, nehledě na to, jestli je okolo světlo nebo tma :-) HURÁÁÁÁ!!


2. Vše naplňující tmu je v dole možné prolomit pouze:
čelovkou, světly u auta, občasnými zářivkami v různých malých chodbách s technickým zázemím.
Když jedete autem chodbami, obzvlášť do zatáček nebo křižovatek, rozsvěcujete dálková světla, abyste předem upozornili protijedoucí auta na to, že budete v protisměru překážet. Jednou jsem si takhle jela chodbou a najednou zleva světlo! Tak brzdím a zastavuji v domnění, že z boku vyjede bagr, nakladač nebo nákladní auto....a ejhle, ona to zářivka. Z toho plyne ponaučení, že splést si bagr se zářivkou není v dole vůbec žádný problém :-D

3. Mimochodem, občas dochází ke komplikovaným dopravním situacím, když se na jedné křižovatce nebo v úzké chodbě případně spojovací chodbě, která se točí jako šroubovice stále k jedné straně,  sejdete s jinými auty. Můžete potkat nakladače, explosivary (auta, která převáží tekutou výbušnou hmotu používanou pro odstřelování materiálu), vrtné soupravy, stroje využívané k čištění čeleb v chodbách, nákladní automobily a další roztodivná vozidla. Platí jednoduché pravidlo - přednost má ten větší. Takže jako řidič relativně velkého terénního vozítka jste v tomto případě prohrávající :-P


4. Ačkoliv je auto žrout především benzínový, v našem případě naftový, tak existuje ještě jedna tekutina, která mu dole v dole chutná ještě více a tím je kapalina do ostřikovačů. Jelikož je to tu přeci jen dost prašné prostředí a často se musíme táhnout za náklaďákem či bagrem, tak v rámci zachování aspoň nějaké viditelnosti ostříkáváme přední sklo jako blázni a pak není divu, když pěti litrový zásobník s kapalinou si řekne o dolití každý druhý den.

Jakmile mi dojde nějaká další podobně zajímavá informace, jako ty, které tady publikuji, určitě se s vámi o ni hned podělím!

neděle 24. června 2012

Midsommar

Na včerejší den (23.6.) připadl svátek Midsommar alias Slunovrat, který se nesl ve znamení křepčení kolem ohně, opékaní buřtíků, popíjení místního piva a po celou noc neslábnoucím světlem. Asi jsme včerejšími rituály potěšili pohanské bohy a oni se nám za to odvděčili nádherným konečně letním dnem. Snídaně a kávička na zahrádce a co dál s načatým dnem? .... Pokud nejsi fandou skalních aktivit, pak na tomto řádku skonči své čtení a přejdi k jinému článku :)


Ač to tak nevypadá tak tohle je po půlnoční fotbálek  :)











Do pracovního procesu nás naštěstí nikdo v sobotu nepovolal, a tak jsme odpoledne využili k další rekognoskaci místních lezeckých zákoutí. Tentokrát naše kroky směřovaly k větší a rozsáhlejší brázdě, kterou je zhyzděný stejný kopec o kterém jsme vyprávěli v Prvním lezeckém zářezu. Po drobném tápání, hledání jsme našli i geodetický poklad - bod s nucenou centrací a co bychom to byli za Náčelníkovi děti, kdybychom se s ním aspoň chvíli nepomazlili.
Tato zastávka však měla i druhý účinek, dohnala nás Lenora. Neměli jsme na výběr, a tak jsme se natáhli na vyhřátý kámen, hlavu složili do měkoučkého vřesu a chvíli se nechali rozmazlovat od sluníčka a kochali jsme se azurovým nebem a nádhernými výhledy do dálav.
Naštěstí po půl hodině Lenora odešla a my jsme vyrazili dobývat kolmé stěny skalní. Švédská klasifikace je dosti tvrdá oproti UIAA, a tak jsme se bez bázně a hany (i Hanyho) pustili do výstupů. Vyškolila nás kolmá plotna za místních 6- odpovídající 6a (francouzské klasifikace). Zničen nepříliš vydařenými výstupy  si mně zase objevila Lenora a sedla si mně přímo za krk, naštěstí i Leni už začínala dostávat hlad, a tak úprk k autu byl jediným možným řešením.

Pracovní dny

Konečně začíná naše pracovní nasazení nabírat na obrátkách. Máme i vstup do povrchového lomu, kde se čas od času najde nějaká práce i pro nás. S drobnou nadsázkou vám zde vylíčím jak probíhaly poslední pracovní dny.
Den často začíná v brzkých ranních hodinách, kdy nočním chladem promrzlí ptáci ještě nezačali ani zpívat a stálým světlem zmatení kohouti na nás nevraživě koukají, co že se to vlastně děje a proč už jsme na nohou.Vybaveni statným ořem, milimetrově přesnými zbraněmi a zastrašujícím trojzubcem, vydáváme se do jámy lvové pomoci batalionu unavených horníků. Horníci se snaží vytrhnout železnou rudu ze samotných základů Země. Dokopat se k bráně pekelné či probudit Balroga se jim naštěstí ještě nepodařilo, avšak 1545m pod zemí je husarský kousek.
Oř nás statečně snáší do kilometrové hlubiny, kde jest náš hlavní tábor a základna stále uvařené černé a silné kávy, ale i my musíme přidat svůj mravenčí kousek do Sisifovsky nekonečné bitvy. Odjišťujeme naše zbraně a s vervou námi vlastní se pouštíme do označování dalších konců chodeb. Na naše snažení rázem odpovídají obrněné, mechanizované falangy, připravené svými píkami navrtat čelby chodeb a nacpat výbušninou, co se do nich vejde a v noci provésti odstřel.
Když už se zdá vše vybojováno, je nám doručen povolávací raport, že jsou naše schopnosti na povrchovém dole více než nutné. Zde naše jednotka působí jako průzkumná a pátrá po dalších ložiscích železné rudy.

neděle 17. června 2012

Brány Morie

Řekni horník, vyplň několik papírů, bezpečnostní testy, několik dní počkej a vejdi! 
Ve čtvrtek jsme osedlali našeho statného ocelového oře (Nissan Navara) a Brány Morie se nám konečně otevřely a začaly nám zjevovat svá tajemství, bizarní prostředí a spletité chodby, ve kterých by se každý novic včetně nás ztratil hned, zkrátka tajemství místního Mithrilu nemůže být odhaleno jen tak ledajakému smrtelníkovi. My jsme naštěstí měli zkušeného průvodce, který nám bezchybně ukazoval cestu, ačkoliv byla zablácená, strmá a na mnohých místech se náš, ač na povrchu statný, oř musel uhýbat mohutným několika tunovým mechanickým mravencům a krtkům, kteří na nás útočili ze všech postranních uliček, snažili se nás obklíčit a znesnadnit nám přístup k toliko ceněné žíle a snažit se s nimi bojovat by bylo pošetilostí. Přesto se nám podařilo proklouznout a dostat se k černému zlatu místních horníků - železné rudě a kávě, kterou tu pijí na hektolitry. 
Naše zaučování mohlo začít. Ve zkratce hlavní náplní naší práce je příprava čeleb chodeb na další odstřel, po nás přijedou obrovití mechanizovaní mravenci a ti navrtají čelbu, nacpou ji trhavinou, odstřelí, uklidí, vyčistí chodbu, zabetonují strop a stěny a kolečko je uzavřeno a začíná odznova. Po 4 dnech začínáme být jistí v kramflecích, jsme spíše jen pro jistotu kontrolováni. Těšíme na nové výzvy a nové mentory. Co by to bylo za příspěvek bez fotodokumentace! Můžete si prohlédnout, jak to vypadá v dole (inspirace doly Morie je zjevná :) ) a naše první pracovní nasazení. 
Zdař Bůh - horníci Jirka a Léňa




sobota 16. června 2012

První lezecký zářez!

Ke smůle našich babiček, maminek, tatínků, strýčků a ostatních nepříznivců adrenalinových sportů máme oba lezeckou duši skrz naskrz prošpikovanou karabinami, expreskami, sem tam zapadlý vklíněnec, friend nebo uvízlý kinderkopf a prostředkem si to klikatí pevné lano, nemohli jsme se ubránit touze najít alespoň malé místečko tady v Kiruně, kde bychom se mohli realizovat právě v tomto směru. Po úporném hledání napříč internetem, kontaktování místního informačního centra, návštěvy sportovní haly a psaní mailů místnímu lezeckému klubu (bez odpovědi), se nám konečně podařilo objevit zdejší skalní oblastičku.

Jedná se o dávno zavřený povrchový lom, kde zřejmě banda místních lezců "načerno" odjistila několik linií. Lokalita je v oblasti zvaná Luossavaara (je to druhá polovina toho vrcholku, na kterém se nachází i místní sjezdovka) a není od našeho baráčku vzdálena více, než 3 km.


Pokušení nám nedalo, a protože jsem se nevydali na naše toulky nevybaveni, popadli jsme hned v první chvíli volna lano, sedáky a lezky, a vyrazili otestovat pevnost a lezeckou líbivost zdejšího železnorudného materiálu! Jelikož je člověk tvor od přírody líný, ale hlavně proto, že jsme byli tak nedočkaví, že jít pěšky, určitě bychom běželi, za běhu oblékali sedáky a možná i nazouvali lezečky, vzali jsme si na ty 3 kilometříky raději auto :-D

Konečně jsme stanuli pod skálou...
...a začali zkoumat, kterou z cest si vybrat na první atest...Vyhrála lákavá, mírně poklopená varianta na 4 presky ke slaňáku. Na skále byla namalována naznačená linie cesty a klasifikace za 6. Inu, pěkně to vypadá, proč to nezkusit....

"Jistíš?"
"Jistim..."
"Lezu..."

Pozn.: Důležitá dodatková informace pro babičky - oba jsme měli po celou dobu lezení poctivě nasazené a upnuté HELMY...(viz foto).

K první a druhé presce v pohodě, potom těžší krok - váhání - cvak - třetí je doma! Po delší chvíli přemlouvání nad třetí preskou a takzvaném "kroku víry" jsem se úspěšně vyškrábala za hranu. Teď už jen po malé poklopené plotně ke slaňáku. Překvapivě je osazen i karabinou, alespoň nemusím slaňovat - HURÁÁÁ a je to doma! Překonáno na OS (on sight = na pohled). Připadám si jako Královna všech moří z filmu "Lucie, postrach ulice" (výraz z fotky tomu určitě odpovídá).


Shora byl nádherný pohled na uzavřenou těžební lokalitu...

...a Jiřík vypadal jako mraveneček :-D

Dále už to šlo jako na drátkách. Lezl Jirka, já, Jirka, já,..."crrrrr, crrrrr"...co to? Zvoní telefon a volá Ondra: "Za 3/4 hodiny budu doma a jedeme rovnou do dolu." Takže krásně rozjeté sportovní odpoledne na čerstvém vzdoušku zakončíme pracovním večerem v černé díře, aneb z horolezce krtkem za 3/4 hodiny.

Škoda, říkáme si, co se dá dělat, alespoň nám zbydou neprozkoumané cesty i na další lezecké pokusy! 
Takže: "Vi ses snart!" skálo...






středa 13. června 2012

Summer is comming...

Jak se zdá, naše pracovní nejistota pokračuje dále. Dnes jsme se dozvěděli, že naši nadřízení se nás snaží udat, kde se dá: v jiných částech Švédska, v Norsku, ve Finsku...takže sami nevíme, kam nás vítr dále zavane...
Za sebe mohu říci, že za ten jediný týden jsem si Kirunu, její okolí a zdejší přírodu natolik oblíbila, že budu jen nerada měnit pracovní lokalitu. Přesto existuje pravděpodobnost, že se sem v prosinci (až bude obnovena těžba ve Svappavaaře) opět vrátíme. 
Dnes nám byl konečně zřízen přístup do dolu, jak na povrch, tak i pod něj, takže zítra se po týdenní "dovolené" konečně přiučíme něčemu novému. Také to znamená, že budeme muset brzy ráno vstávat, obout nově vyfasované holinky, helmy a hurá do práce. No jo, holt, jak říká moje maminka: "...každá sranda něco stojí..." :-D
A právě proto, že nám zítra začíná zaučovací pracovní proces, využili jsme dnešní odpoledne k dalšímu malému výletíčku, abychom měli nakoukáno hezkých obrázků do zásoby. Okolo třetí hodiny odpoledne jsme vzali auto a vyrazili jihozápadním směrem od Kiruny. První zastávku jsme si udělali u Holmajärvi, odkud byl od řeko-jezera (těžko říci, co z toho vyhrává) krásný výhled na nedaleké pohoří Kebnettjäko (doufám, že jsem ty názvy nezmatlala, protože mi tady zatím znějí všechny dost podobně...).


Chtěli jsme si půjčit loďku a trochu se projet (už jsem nás dlouho nikde nevymáchala...), ale jediná nepřivázaná byla tahle, takže jsme tento nápad nakonec raději zavrhli...


Místo toho jsme se kochali pouze ze břehu a taky to stálo za to! Myslím, že následující fotky jsou všeříkající...





Nutno dodat, že bychom to nebyli my, kdybychom nepřidali každý alespoň jednu pózičku pro hladové oko objektivu. Základní pravidlo Čecháčka na výletě: "Hlavně se tvařte, jako kdyby vám to tady všechno patřilo..." aneb "Tady je Krakonošovo".




Další zastávka byla ve vesničce Pirttivuopio (pokud se třem baráčkům, několika chatkám a kempu pro karavany dá říkat vesnička). Člověk by řekl, že tu "chcíp pes", ale opak je pravdou, protože jeden bílý severský huňáč tady obcházel. Naštěstí nás nepovažoval za potencionální nepřátele, takže jsme vyvázli bez kousance a bez počůraných nohavic (ano, i psi dokáží být pěkně škodolibí). 
Setkali jsme se tu s naším prvním stádem losů, kteří ale odmítali pózovat pro objektiv. Dokonce ani přemlouvání a nabídka tučného honoráře (rozuměj: náruč plná s láskou a ručně natrhané trávy) je nepřesvědčili. Jeden z nich se na nás dokonce zlověstně zadíval, rozkročil zadní běhy, a poté asi 4 minuty nepřerušovaně čůral - toto gesto jsme si raději do jazyka lidí ani nepřekládali. Celou fotící a pózovací situaci jsme museli nakonec opět zachránit my dva. 

Dámy a pánové, představuji vám nový severský model - "Kamenné lože". Cože? Ano, opravdu zdařilá figura, která přímo vyzývá minimálně k přisednutí. Náš model je oblečen do bledě modré fleecové mikyny a šedých outdoorových kalhot tak, aby barevně zapadl do místního krajinného rázu. Nutno podotknout a také ocenit, že model pózoval bez nároku na honorář, který by mu byl tak jako tak upřen, protože kámen byl docela hezky vyhřátý od sluníčka :-D


A jako další extra číslo se nabízí modelka ve fialovém, ve stylu outdoorovém. Tento snímek nese pracovní název: "Moje horská chajda a já". Povšimněte si prosím, že dřevěná chaloupka je již léty sešlá a vypadá dost chatrně. Zde musíme ocenit odvahu modelky vůbec se o ztrouchnivělý objekt opřít, o to více v případě, že celá akce proběhla opět bez nároku na honorář :-D



Chtěli jsme se pustit i do procházky kolem jezera. Bohužel zde ale nejsou neznačené, natož značené trasy ani stezky, takže jsme sklopily ouška a nasedli zpět do vozu. Původním záměrem bylo otočit auto a štrádovat si to zpátky do Kiruny. Nebudete tomu určitě věřit, ale pohled na "už ne tak vzdálené" pohoří byl natolik fascinující, že se mi volant sám (podotýkám opravdu SÁM) stočil na opačnou stranu a auto se (také samo) vydalo ještě alespoň o malinký kousíček blíže zasněženým vrcholkům O:-)



Návrat k domovu nám zpestřilo další stádečko místních býložravců, které se ale tentokrát neohroženě promenádovalo po silnici. Na rozdíl od prvního stáda už jsme byli pohotovější a stihli vytáhnout foťák dřív, než si losi uvědomili, že je nechceme přejet a vzali do zaječích (u losů je to sice trochu neobvyklé, ale sama už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že tady na severu je všechno možné)...




pondělí 11. června 2012

Pondělní výletní den

Jelikož stále čekáme na zprávy z české domoviny, bezpečnostní testy máme úspěšně z krku, nic zásadního se stále neděje a máme k dispozici vůz, rozhodli jsme si pondělní den zpestřit malým výletem.

Po zralých úvahách, kontrole počasí a chvilce dohadování jsme vyrazili směrem na Jukkasjärvi. Vesničku vzdálenou od Kiruny necelých 20 km. Tato nabízí v zimním období velký turistický zážitek. Každoročně tady totiž vzniká tzv. ICE HOTEL. Červnové teploty bohužel pro hotel, bohudík pro nás, ledu a sněhu už příliš nepřejí, proto už byl na ledové království poněkud smutnější pohled :-D


Přesto se musím přiznat, že jsme se v troskách ledového hotelu i tak docela vyblbli...

Dobytí severního polárního kruhu :-)

Samozřejmě nechybí ani pózička především pro Mika a Pájíka, kteří nás proti nepřízni severského klimatu vybavili praktickými pokrývkami hlavy. Tento bohulibý skutek zde oba upřímně oceňujeme a vážíme si ho...


Okolí hotelu je poseté roztodivnými dekoračními skulpturami pro pobavení turistů - samozřejmě jsme nemohli zůstat pozadu a nevyzkoušet je :-) Nejvíce se nám zalíbil zrcadlový oblouk a samozřejmě jsme se nemohli nepřitulit ke krásnému spícímu medvídkovi, i když neměl zrovna plyšový kožíšek...


Po poradě se slečnou v místní recepci jsme se rozhodli, že místo zkoumání turistických lákadel se raději vydáme na procházku na nejbližší kopec. Turistické trasy zde nejsou nijak značené - většina značek tu zbyla po zimním řádění sněžných skútrů. Instrukce zněly jasně: "Držte se elektrického vedení a nic se vám nestane...". Tak jsme také uposlechli a procházka se opravdu vydařila.


Místní příroda a především lesy působí opravdu magicky, řekla bych až "drsno-krásně", lákavě i hrůzostrašně zároveň. Z každého stromu, z každého kamene, z každého jezera tady člověk cítí příval čisté energie. Pořád čekám, kdy na mě zpoza stromu vykoukne nějaký elf, skřítek nebo víla :-D Roztodivně pokroucené stromy a všudypřítomné lišejníky upomínají na tvrdé zimy, ostrý vítr a mrazivé severské podnebí.



I přes veškerou důstojnost takovýchto vzrostlých samotářů jsem se neubránila svým lezeckým pudům a podlehla nutkání vylézt až do koruny, odkud byl náramný výhled do celého okolí, které obklopuje prstenec horských vrcholků, stále ještě posypaných sněhovou čepicí. Netrvalo dlouho a lezecké já přemohlo i Jirku, který se rozhodl zneužít moji novou rozhlednu - škoda, že jsem dole u kmene nepověřila Terku, aby vybírala vstupné :-D


A cestu dolu z rozhledny už pozná určitě každý. Ne opravdu se nenalézáte v žádné zoologické zahradě, natož v pavilonu opic :-D stále jsme na chladném a drsném severu, daleko za polárním kruhem.


No a protože jsme zřejmě přestavbou vzrostlého stromu na turistickou rozhledu rozhněvali místního lesního ducha, seslal na nás alespoň pořádnou průtrž. Zřejmě aby si zachoval respekt :-D Naštěstí jsme to stihli včas zaregistrovat, takže jsme přidali do kroku a šupajdili cestou necestou a přes kořeny kameny a borůvčí, pěkně zpátky k autu. Načasování bylo opravdu přesné. Sotva jsme ujeli prvních sto metrů, zapínali jsme stěrače!


Doma jsme nahráli fotky a pozdravili "Pana zajíce", který nám bydlí na zahradě. Vydržel chvilku pózovat, ale jakmile jsem se s foťákem chtěla přiblížit do jeho osobní zóny, vzal do zaječích (jak už to zajíci dělávají).


Protože se k večeru znovu objevila lákavá modrá obloha, popadlo nás nutkání udělat si ještě malou večerní procházku. Směle jsme tedy vyrazili okolo desáté hodiny z baráčku a naše kroky nás vedly k místnímu kopci Luossavaara, ze kterého je nádherný rozhled jak na Kirunu, tak i na okolní pohoří. Kopec byl už kdysi dávno předělen místními horníky hlubokou rýhou. Pravá, menší strana zůstala nevyužita, zato na levé byl vybudován vlek a místní sjezdovka. Tomu říkám rekultivace v pravém slova smyslu :-)


Sluníčko se chýlilo k obzoru, ale nenechte se mást, žádné romantické zapadání se nekonalo. Prý je tady na severu příliš namáhavé zalézat pod obzor a zase ráno vystrkovat růžky. Zjednodušení situace je vyřešeno nočním putováním těsně nad obzorem. Fotky jsme pořizovali mezi 11 a 12 hodinou v noci.

Na vrcholek sjezdovky a tedy i Luossavaary je možné se dostat autem. Jelikož však nejsme němečtí turisté, ani místní omladina, nýbrž pořádní "outdooráci" z Čech, vyšlápli jsme na vrcholek pěkně po svých. Za odměnu jsme si pak pořídili upomínkové vrcholové foto:


Při pohledu na vzdálená pohoří na horizontu nám začaly hlavou proudit outdoorové nápady na sněžnicové nebo skialpové sněhové dobrodružství - alespoň budeme mít dnes inspiraci na intenzivní přemítání před spaním a snad i námět na krásné a dobrodružné sny. Dobrou noc Kiruno, dobrou noc Čechy ;)