neděle 16. září 2018

Nedělní odpoledne stane se ..... aneb nemít volné neděle, neskialpoval bych!

Modří (facebookově aktivnější) již vědí, ale červení stále tápou. Proto bych i je rád obohatit o své výpady za krásami Norska, když mám zrovna volno. Jediný den, kdy je to možné, je neděle, a tak vznikaly, i mé facebookové občasné nedělníky. 
Sezóna skialpinistických výletů je už pár měsíců pryč, i letní turistická sezóna, aspoň tady v Norsku, skončila, ale další lyžařská se neúprosně blíží, tak si pojďme připomenout tu uplynulou.
Norsko je úžasnou krajinou na skialpování, zvlášť v okolí Jotunheimenu a Hurrugane, kde mám to štěstí nějakou dobu pracovat. Sezóna je tu dlouhá, sněhu hromada a kopec si každý vybere podle vlastních sil a odvahy. Ani já jsem nemohl zůstat pozadu a začal jsem vyrážet vstříc zasněženým vrcholkům. Nejprve jsem nazul již důvěrně známá ďáblova prkýnka s pevnou patou a ozkoušel norský manchester.
Deset minut jízdy od mého projektu je vesnička zvaná Tyinkrysset, kde mají i menší lyžařské středisko (dvě kotvy) - tam jsem se byl trochu rozjezdit. Zima byla pekelná, že bys ani nora nevyhnal, a sluníčku se moc vylézat nechtělo, ale jednu obrovskou výhodu to nakonec mělo, na svahu jsme byli prakticky sami!










Pak už přišel první opravdu skialpový výlet. Z pelechu se jako vždy vůbec nechtělo, ale slušné počasí nás přimělo vstát a vyrazit. Zdatnými průvodci se mi stali Costin s Tiborem, kolegové z práce. Vyfuněli jsme první kopeček, dali svačinku a pustili se do té famózní zasloužené odměny, kterou je neporušený prašánek a udělali do něj naše podpisy (ne ty žluté :) )

Pro jednou, už ani nevím pravý důvod, jsme nechali lyže doma a vydali se jen tak po svých na pěší výlet. Tentokrát jsme si za cíl dali údolí kolem Falketindu, a když to dobře půjde, tak až na něj. Lenost, krátký den, naše kochání a lehké bloudění mělo za výsledek, že jsme se dostali jen do sedla pod onu horu. I tak to byl krásný výlet plný sněhu a ledu a také lehké lítosti, že nemám mačky. Po cestě zpátky nám stihl ještě vynadat svým typickým pištivým hláskem odvážný lumík, co se jako opovažujeme chodit do jeho teritoria.




Další zábavný víkend začal telecím nápadem, ať vyrazíme už v sobotu, protože má být v neděli hezky jen dopoledne, tak ať ji nepromarníme. No a protože všichni nějakou záhadou souhlasili a i kupodivu skončili na projektu relativně včas vyrazili jsme do kopců už v sobotu v silné skupině čtyřech lidi směrem k chatě Sulebu. Ať jsme se všichni snažili ze všech sil, tak nás stejně tma dohnala sotva na úpatí kopce. Byli jsme skupina vybavená a do batohů jsme nezapomněli přibalit i čelovky, ale díky jasné obloze a brzo vycházejícímu měsíci v úplňku jsme je po cestě ani nepotřebovali. Romantika se dala krájet, jak se měsíční svit odrážel od sněhu, svítil nám svým chladným světlem a ukazoval nám siluety kopců a skal před námi. Bylo slyšet jen šoupání tuleních pásů po firnu a naše funění. Po dvou hodinách našeho atleticko-výletního snažení jsem se konečně dostali k chatě. Byla sice zavátá skoro až po střechu, ale vchod nějaký dobrodinec před námi odházel, a tak jsme mohli vejít dovnitř, rozdělat oheň a dát si něco málo, ale za to několikrát, na zahřátí :) Ráno se nám z vyhřátých pelíšků nikomu nechtělo a po pohledu ven z chaty tento pocit jen zesílil. Nakonec jsme si udělali lenivé nedělní dopoledne a nasměřovali to zase zpátky do údolí, ale ještě než jsme nastoupili do lyží, přeci jen se nám z mraků ukázal vrchol, který byl původně v plánu.



Abych laskavého čtenáře nenudil popisem každého výletu a sáhodlouhým článkem, tak už jen zmíním zakončení lyžařské sezóny, která už celkem pravidelně bývá na státní svátek a největší den celého Norska, který je 17. května. Toto datum se koná i další neméně významná akce a tou je česko-slovenký firnový memoriál, který byl letos už po čtvrté a já měl tu čest se ho podruhé zúčastnit.
Tentokrát jsme v nádherném, skoro až neuvěřitelně teplém počasí, mířili k nejvýše položené turistické chatě v Norsku na stejnojmenném vrcholu Fannaråki (2068 m.n.m.). Aby to nebylo úplně tak přímé a jednoduché, tak jsme si nejdříve dali protější vrchol Steindalsnosi, jen o pár metrů nižší než Fannaråki, pokochali se výhledem na právě tuto horu a celý Jotunheimen. Připevnily jsme si paty k lyžím a sfrčeli pár set metrů dolů do údolí a začali stoupat zase nahoru. Na vrcholu jsme si dali sváču. Udělali jsme foto na počest norského dne i s českou vlajkou, doplnili to hromadnou fotkou a vydali se na táhlý sjezd dolů zpátky do údolí k autům. Jelikož jsem ráno musel být v práci, tak jsem skupinu musel opustit a odjet.
Naštěstí mají norové státní svátek i 21. tak jsem se ke skupině vrátil ještě na poslední zkrácený den. Cílem se nám stal kopec Kjelen vedle kterého je letní lyžarská sjezdovka, která otevírá v půlce května a zavírá v půlce října, protože jinak je přístupová cestu ve výšce cca 1850 m.n.m. neprůjezdná, a tak si norové mohou dopřávat lyžarských hrátek kdykoliv. Vyrazili jsme z druhé strany než je lanovka, ať nás pohled na ni nedráždí. Vyběhli na kopec, pokochali se Jotunheimenem a báječným sjezdem jsme zakončili 4. Česko-slovenský firnový memoriál.





Doufám, že sem vás trochu ochladil v těchto horkých letních dnech, které panují doma a zároveň vás trochu navnadil na přicházející sezónu. A jak jinak se rozloučit než zvoláním SKØL.