E16 Øye Eidsbru

Už je tomu rok, co jsem sem nic nenapsal, za což se skoro až stydím.

Uplynulý rok byl bláznivý, rozmanitý a rozhodně ne nudný, ale je tady přeci jen jedna věc, která se za tu dobu nezměnila, a tím je projekt, na kterém pracuji v Norsku. A právě o tom bych vám rád teď popovídal.

Na začátek pár suchých nepoetických informací. Na projektu jsem začal v loňském roce v srpnu, kdy jsem byl přidělen na začínající projekt pro firmu Strabag v úžasném prostředí v podhůří Jotunheimenu, kde lišky dávají dobrou noc. Budujeme zde 500m mostu, 2,5km tunelu a dohromady to je 4,5km "dálnice" E16 z Bergenu do Osla. Dokončení se plánuje na léto 2018.

Hned po příjezdu a prvotním rozkoukávání jsme se pustili do práce a začali dávat dohromady body, vybavení, dokumentaci a vše potřebné k alespoň trochu plynulému průběhu projektu. Mezitím jsme začali běhat v přilehlých lesích, pastvinách a údolích s dřevěnými kolíky, které jsme tloukli přímo do srdcí nezbedných a špatně přístupných hraničních bodů celé stavby. Občas jsem si připadal jako jakási kombinace čaroděje, zaklínače a exorcisty.

Pak byla vypuštěna těžká technika, která zplundrovala vytyčený les, obnažila zemi až na skálu. Někdy se dokonce poručilo i skále - byla odstřelena. Poté mohly nastoupit vrtací mašiny a začít razit tunel. Most také začal zatínat své drápky do norské krajiny, pomalu vznikaly mostní pilíře. V této době je tunel asi 200m před prorážkou, betonová konstrukce mostu je hotová a zemní práce probíhají stále v divokém tempu.

O volných chvílích, především nedělích, jsem vyrážel na různé výlety, procházky a průzkumy oblastí blízkých i poněkud vzdálenějších. Kupříkladu světový pohár ve skocích na lyžích v Lillehammeru byl velice zajímavý. V bližších krajinách jsem prozkoumával okolní hory a zmoknul, horské chatky a usušil se. Viděl divoké stádo sobů a nevyplašil je. Navštívil krásnou venkovní saunu a zchladil se ve vodopádu ledové říčky. Vydal se  na pár skialpových výšlapů a zanechal svou stopu v panenském přašanu. Objevil v přilehlém městečku lezeckou stěnu a protáhnul si tělo. A konečně viděl na vlastní oči polární záři a pokochal se tou krásou. Teď už se pokochejte i vy. Příští článek se pokusím přidat dřív než za rok :) 

 

Alfa base

Po delší odmlce opět začínám psát další kapitolu kroniky "Spatial Forces".
Tentokrát se má Alfa base rozkládá poblíž městěčka Korgen asi 70 km pod polárním kruhem.
Alfa base tomu říkám proto, že z Trondheimu mě sem přivezl okřídlený autobus, samozřejmě vrtulový ;), a i letišťátko by se dalo přirovnat k větší točně autobusů než k letišti. Posledních 40km mě už odvezl kolega autem. A že tu lišky, tedy sobi, dávají dobrou noc je pravda, protože po cestě jsme potkali hned dvě stáda sobů a dva losy.
Krajina je tu naprosto úchvatná a pomalu sem proniká i jaro. Zatímco v údolích je zelená tráva, v kopcích třeba jen o 200 m výše jsou pořád kupy sněhu.

Ale teď zpět k práci. Je to projekt rozšíření podzemní vodní elektrárny, tedy převážně ražba nových tunelů, jak klasickým způsobem odstřelů, tak ohromným asi 100 m dlouhým červem s hlavicí o průměru 6,5 m (je to takový obr jak z Duny, jen ocelový :) ). Další naší povinností by mělo být i kontrolování prací a bodového pole. Sečteno a podtrženo, jsme jako vždy takové děvečky pro všechno.
Aby Alfa base dostála svému jménu, tak každému poskytuje pokojíček se sprchou a záchodem, na každém patře je sauna, máme přístup do posilovny a co je bezesporu nejlepší a nejpříjemnější a dělá to pobyt opravdu all-inclusive je kantýna, která má otevřeno 24 h denně, i když Norové mají trochu zvláštní stravovací systém. Snídaně je tu klasická. Plný stůl všeho možného, kde se člověk obsouží, na co má aktuálně chuť. Oběd si každý dělá sám tím, že si připraví něco při snídani, tudíž se oběd stává jakousi svačinou. Pak přichází obědo-večeře (mezi 2-6 h) v podání hlavního a teplého jídla dne. Večeři či 2. večeři si pak každý obstará z plné ledničky a zbytků od obědo-večeře.
Dost už ale planých řečí a vzhůru k fotkám. Krajina je tu opravdu famozní, a tak přidávám pár fotek z okolní krajiny a na závěr i nějaké pracovní.

Poslední výstřel

Nad zemí švédskou se opět setmělo a stejně tak se i mraky stahovaly nad mým projektem a dalším počínáním v krásném Garpenbergu.
Ačkoliv nůž na krku jsem měl už od začátku září, tak poslední výstřel zazněl až v prosinci.
Po krásném roce a třech měsících opouštím městečko Garpenberg a jeho 1260m hlubokou jámu a přidávám své poslední pracovní fotky. Užijte si je! Od nového roku se Spatial Forces stěhují do Norska ;)

Blízká setkání třetího druhu II.

Při posledních vyměřování jsem se málem utopil :)

Skoro hotový sál Morie :)

železná panna hadr :)

Swedish trip aneb "Po stopách Vasy" - Mora, Fullufjället, důl

Konečně jsem zase našel chvilku času a přispívám už posledním příspěvkem z našeho výletu po Dalarně. Délka tohoto článku bude záviset na tom, na kolik zážitků si ještě vzpomenu :)

Opustili jsme Uppsalu s myšlenkou, že máme ješte před sebou 4 dny. Ač byla města krásná, měli jsme jich plné zuby a těšili jsme se do pověstné divoké přírody severu.

Naše cesta směřovala na severo-západ, chtěli jsme dosáhnout švédsko-norských hranic, kde se rozkládá národní park Fullufjället.

Po dvou hodinách jízdy, kdy naše chutě (rozuměj - abstinenční příznaky) na kafe vrcholily, jsme zastavili v prvním větším městě s názvem Mora, zde jsme chtěli ukojit naše touhy pořádným Espressem, ne černým překapávaným asfalťákem, jak to mají švédové ve zvyku.

Mora, Mora, Mora, co mi ten název připomíná, pominu-li sporáky, které tak dobře znám od strejdy Míry!

Aaaaa, už vím, Vasaloppet! Přece slavný Vasův běh! 90km dlouhý běžkařský závod končící právě tady v Moře.

Co by to bylo za výlet "Po stopách Vasy", kdybychom se nepostavili na cílovou čáru Vasova běhu.

Tohle ale naším cílem nebylo, a tak jsme vyrazili dál proti směru Vasova závodu směrem k norským hranicím. Vesniček začalo ubývat, všude kolem jen neprostupný les a krásná asfaltka. Naše nadšení z divoké přírody vzrůstalo. Konečně jsme se dostali k hranici národního parku, kde jsme zanechali auto, zabalili si pár nutných věcí a vyrazili jsme vstřic největší dominantě tohoto parku a tím je 93m vysoký vodopád Njupeskär. Těchto bezmála 100m převýšení je jediné, které tu můžete najít, protože pokud ho překonáte, ocitnete se opět na rovině plné říček, kamení a bažin, překonávat vám je pomáhají uzké dřevěné chodníčky. Odpoledne jsme dorazili ke srubu, který se nám stal utočištěm pro nadhcázející noc. Připravené dřevo na zátop, kamínka a postele s matracemi, to byl náš srub De luxe, do kterého jsme přišli akorát včas, protože začalo pršet a brzy se přidaly i kroupy. Jaká radost, když jsme mohli být v teple a suchu srubu.

Západ slunce o půl 12

   

Druhý den nás přivítalo pravé nevlídné severské počasí. Oblékli jsme se co to šlo a vyrazili větrem a občasným deštěm na další pochod. Provázela podobná, ale stále fascinující krajina.Vyfoukaní, lehce promočení, ale spokojení jsme, ač neradi nabrali směr auto.  Popojeli do nejbližšího kempu, pronajali si srub a zamávali národnímu parku za našimi zády.

Našeho ocelového oře jsme otočili zpátky směrem do srdce centrálního Švédska, ačkoliv jsme se rozhlíželi jak jsme chtěli a lesy v okolí byly husté tak akorát, žádného legendárního skandinávského soba, natož losa jsme neviděli. Co by to bylo za výlet odjet ze Švédska bez zahlédnutí losa! Naše štestí bylo veliké, když jsme ve vesničce Långshyttan zpozorovali ceduli Elkpark. Krávy severu byly sice za plotem, ale zvyklé na lidi, tak jsme si mohli malé losíky i pohladit. Pak už jen Hedemorské pivo, vyhlídka ze staré těžební věže, krásy nebližšího okolí Garpenbergu a koupačka v jezeře.

Jako závěrečnou perličku výletu jsem si přichystal expedici návštěvníků do dolu a ukázku "klasického" měřičského pracovního dne v hlubinnách. Hup do montérek, rukavic, helmy na hlavu a hurá do dolu do hloubky 1054m. Samozřejmě, když už jsem tu měl tak nadšenou pracovní sílu, musel jsem je trochu zapřáhnout ;)