čtvrtek 22. září 2016

Nejsevernější projekt

Léto právě skončilo, nejen tady v Norsku, a tak bych chtěl povyprávět o svých zážitcích a zajímavostech, jež jsem byl tohoto léta svědkem.
Než se však dostanu k vyprávění samotného příběhu, který probíhal na prozatím nejsevernějším místě, kde jsem byl, kde i o Kirunských mluví jako o jižanech, musím se vrátit do zimních měsíců v ČR a uvést příběh, jak se sluší a patří.
Loňský projekt skončil velice brzo a já měl před sebou celou zimu. Zahodil jsem totálku, sundal montérky, uklidil výkresy, vzal košili, přibalil prospekty, připravil prezentaci a stal se ze mě verbíř na plný úvazek, a tak jsem se pokusil nálákat nějaké geodézie chtivé studenty do našich řad. Za zimu jsem stihnul navštívit Báňskou univerzitu, brněnské VUT, pražské ČVUT a samozřejmě i alma mater plzeňskou Geomatiku. Agitace na univerzitách byla sranda, ale prokousávat se legislativou Erasmus+ a IAESTE, to už taková sranda nebyla. Díky pomoci kamarádů, známých, rodiny, strýčka Googla a tetičky Wikipedie jsem se tím úspěšně prodral a na začátku června jsem měl připravených 5 studentů do Norska a 2 do Švédska. Léto tedy mohlo spanile začít!
Sotva se studentíci rozkoukali a trochu zaučili v práci, dostali úžasný projekt statického GPS měření bodového pole v okolí města Tromsø, daleko za polárním kruhem, v zemi nezapadajícího slunce. Práce to z geodetického hlediska není náročná, vlastně hodně stereotypní. Je ovšem náročná na logistiku a čas. Jezdíte od bodu k bodu, často hodně vzdálených, umístěných po ostrovech a fjordech. Musíte postavit stroj na bod a nechat ho měřit někdy až deset hodin. Krajina se vám odvděčuje užasnými výhledy, nádhernou divokou krajinou, ale taky strmými kopci bez cest a pěšinek, a tak vytáhnout veškerou výbavu nahoru bývá výzva hodná Ramba.
Využili jsme nejdříve 2 studenty, kteří celý projekt započali a změřili severní část. Poté jsem měl tu čest jet se za nimi podívat, "zkontrolovat je" a pokochat se krásnou, nespoutanou přírodou, ostrými fjordy, smočit nohy v Severním moři, vyrazit na výlet a ochutnat čerstvě vylovenou tresku z moře. Ale dost slov, nechme promluvit fotky ....





.... bylo to úžasné a díky za ty zážitky.







úterý 5. července 2016

Pracovní tajemství loňského léta

Po dlouhé odmlce, období zimního spánku a skoro době ledové jsem tu zase s novým příspěvkem z počátku nové sezóny v krajině vikingské. Než se ale k té aktuální dostanu, dovolte mi vrátit se do loňského léta a vyplnit tmavý flek fotkami a krátkým vyprávěním o loňském projektu.
Je to povídání s poněkud zvláštním příběhem, klidným průběhem a každopádně smutným koncem.
Vše začalo v červnu loňského roku, kdy jsem byl povolán do Osla, abych se ujal slibně vypadajícího začínajícího projektu železničního tunelu z centra Oslo do vesničky Ski. Vše se mělo rozběhnout v prvních třech měsících kontraktu, kdy jsme měli ze "zelené louky" začít připravovat oblast na příjezd čtyř strojů TBM, ohromnou betonárku a zázemí pro 500 dělníků, managerů, designerů, bezpečáků a ostatní kancelářskou havěť.
První měsíc probíhalo vše krásně. Při geologických vrtech jsme se brodili v ohromně přerostlé trávě, nechávali holínky v bažinách a snažili se zatlouci dvou metrový kolík do mokřad tak, aby z něj čouhal aspoň kousek a stál pevně. Při nivelaci bodového pole jsme nohy stativu roztahovali do neuvěřitelných šířek a při ražení tunelů jsme prchali před velkými stroji, které na nás troubily, co tam, proboha, děláme tak dlouho.

Druhý měsíc probíhal v podobném duchu jen s drobným rozptýlením, když na planině, která v budoucnu bude betonárkou, přistály dva vrtulníky a vyskákalo z nich několik vojáku s ostrými kvéry. Zvedli mračna prachu, chvíli sem a tam pobíhali, pak přistál ještě policejní vrtulník, který situaci jistil zvrchu. Kluci si navzájem potřásli pravicemi nad krásně provedeným tréninkem a zase se vznesli do vzduchu ..... krásný kabaret k odpolední kávičce. :)


Další naše působení, bohužel nemělo příliš dlouhého trvání, protože firma, která celou stavbu zaštiťovala, byla napůl italská a napůl španělská a při jednání o dalším společném postupu a kontraktech se tak sešly dvě zcela neslučitelné kultury – severská chladnokrevnost doprovázená flegmatismem a typická jižanská horkokrevnost s výbušností. Ačkoliv s námi byli nadmíru spokojeni, management zkrátka nenašel společnou řeč. Nebylo zbytí, začátkem října jsme museli vše sbalit, opustit rozdělanou práci a jít si užívat klidné české zimy.