středa 14. listopadu 2012

Perličky

Šichta se sešla s šichtou a já se s Vámi chci podělit o několik postřehů, zajímavostí a zvláštností, které mě tu potkaly.
Důl rozhodně není pohodlná čisťoučká hobití nora je to spíš něco mezi trpasličími doly v rozsáhlosti a hloubce a skřetími norami v špíně a všudypřítomném bahně a vodě. Takže není vůbec problém, aby auto po pár dnech vypadalo jako obrovská hliněná kole na 4 kolech s majáčkem. Posuďte sami a najděte 5 rozdílů.
Po umytí jsem dokonce i objevil, že mám na autě znak firmy pro kterou tady pracuji :)
Kdybych náhodou zapomněl, kde jsem svého dvoustopého oře zaparkoval, tak cejch inženýrský je nepřehlédnutelný :)
Teď ale trochu vážně. Mám tu opravdu zapeklitou hádanku a alespoň si vyzkouším kolik z Vás čte tento blog a ukojí mou zvědavost - Co je tohle, proboha, za stavební materiál???
A nakonec pár úsměvných fotek!
Že by volné pokračování hororu Kruh se jménem Čtverec?

Pusťte mě z roboty ven!

neděle 11. listopadu 2012

Posledni podzimní den

Po delší době a s malým časovým zpožděním tu mám další příspěvek.
Jednoho krásného myslím víkendového odpoledne jsem svou práci zabalil o něco dříve a řekl jsem si, že by bylo dobré prozkoumat alespoň nejbližší okolí po svých, ne jen zpoza zašpiněného okénka auta. Počasí celkem přálo, a tak jsem vyrazil na procházku po vísce zvané Herrgården, která se stává mým domovem Švédským Pasoucí se koně, malebný zámeček a v parku k mému překvapení stará kuželkářská dráha, to vše jsem tu objevil.






neděle 21. října 2012

Důlní robota

Jako narážka na dění v zemích českých mám tu první nálož řádně úderníckých a především hornických fotek.
Po dlouhých prázdninách jsem byl zase v úterý vhozen do zaškolovacího rychlokurzu, protože v neděli jsem už musel být téměř dokonalým důlním měřičem s minimální střední odchylkou. Jak fotky dokazují, Martin se mnou neměl žádné slitování, neúprosně mě drtil a po 5 dnech se sbalil odjel a já jsem byl hozen do dolu a začal jsem měřit na vlastní triko. Když už tak mluvím o triku, tak bystrému oku FAVáckému zajisté neunikne promo fotka, která by se dala nazvat "Kam až se můžeme dostat s katedrou matematiky" :)
Na plošině, na hromadě, pod dírou, nad dírou, v různé hloubce .... zkrátka práce opravdu pestrá :)






čtvrtek 18. října 2012

Garpenberg

 A je to tu zase pravidelná znovuvzkříšená švédská rubrika, které vdechla život vesnička se jménem Garpenberg a její barevnými kovy naditý břich, který industriálního člověka nenechal klidným a brzy objevil jeho potenciál. Garpenberg je vesnička (obydlená zatáčka), která se nachází asi 200km severo-západně od Stockholmu. Nejbližší větší městečko, kam zajíždí i něco jiného než jen off-roadová auta a koně, kterých se tu kolem pase spousty, je Hedemora.
Ale teď pěkně od začátku, i když jsem svůj cíl měl o pěkných pár kilometrů níže než je Kiruna, i tak mě Švédsko přivítalo jsou zamračenou tváří a celkem příjemnými asi 8 stupni na teploměru.
Už ve Stockholmu na letišti jsem si připomněl, jak velcí kafaři Švédi vlastně jsou. Objednal jsem si střední kávu a dostal jsem ji snad do 4dcl hrníčku, nechtěl bych vidět to velké :)
Kdybych náhodou chtěl zapomenout, proč sem do Švédska vlastně jedu, bylo mi to taktně připomenuto od nádraží na letišti, posuďte sami. Vlak byl pohodlný na styl našeho InterCity a za necelé 2h jsem byl v Hedemoře.
Ale teď už vzhůru dolů objevovat krásy díla důlního. Zdař Bůh, horník Jirka




pátek 13. července 2012

Slunná neděle

Pravé léto přišlo konečně i do severských končin, a tak opojeni hřejícím sluníčkem a nebem skoro bez mráčků a ujištěni slovy, že dneska to půjde, sbalili jsme si do batůžků i plavky a ručníky a vyrazili jsme na výlet vstříc novým dobrodružstvím. Cesta se klikatila krásnou kopcovitou krajinou směrem na Narvik, ale i ta všechny kromě řidiče uspala, po 60km, což tady znamená za rohem, jsme se probudili u nenápadně vypadajícího odpočívadla kousek od jezera Torneträsk. Seběhli jsme pár kroků ke krásné kamenité plážičce, kde ještě ze zimy stál  zaparkovaný sněžný skůtr. Po chvilce pro fotografy a ještě větší  chvilce na  odhodlávání, jsme bez jakéhokoliv varování vystavili naše těla šokové terapii. Musím uznat, že léta praxe na Loučné člověka připraví, ale tohle byla otužilecká maturita. :) I ti nejodvážnější se po několika vteřinách se sopránovým hláskem vraceli ke břehu. Osvěžení to bylo parádní, slunění a výhled na majestátní hory s ještě zasněženými vrcholky, to byla odměna veliká.
Když jsme se prohřáli a pokochali dosytosti, padl nápad na rychlý výlet na kopeček kousíček od nás. Nalodili jsme se do auta a popojeli, kam nám silnice dovolila, udali si směr a kótu, kterou musíme dobýt a vyrazili.
Ačkoliv v mapě byla značena jakási tečkovaná cesta, tak v reálu byla tak skvěle zamaskovaná, že jsme raději šli svou cestou či spíše necestou, břízkami, trávou, kapradím, mechem. Všudy přítomné jakési zelené píďalky se na nás lepily, jak puberťáci na popovou hvězdu a sundat je všechny najednou prakticky nešlo. Když už jsme mysleli, že máme nad faunou vyhráno, přešli jsme k říčce odkud na nás vyletěla peruť komáru. Svůj útok vzdali, až když jsme opustili jejich výsostný vzdušný prostor a dostali se do neutrálního prostoru, kde vládli kameny.Ovšem všechny tyto strasti vykompenzoval nádherný pohled do údolí a na vrcholky hor. Chvíli jsme se pokochali, seběhli k autu a spokojeni s výletem mazali domů.


 








středa 27. června 2012

Kouzla práce v dole


Čím vícekrát se člověk dostane dolů do dolu, tím častěji narazí na různé situace, které ho donutí uvědomit si a na vlastní kůži prožít kouzlo různých detailů, které by na povrchu nezažil a tudíž zcela jistě ani neocenil. Tento příspěvek jsem se rozhodla založit s ohledem na výše zmíněný úvod, a hodlám do něho postupně přidávat různé (doufám že) zajímavé připomínky a zkazky, na které při práci v podzemí narazím.

A vezmeme to pěkně popořadě:

1. Jestlipak víte, co je z dívčího pohledu největší výhodou při práci v dole? Je tam taková tma, že pokud se vám chce čůrat, stačí zhasnout čelovku a....zbytek už si každá z nás domyslí sama. Takže se částečně stírá výhoda mužů, kterým stačí se otočit čelem k jakékoliv překážce, nehledě na to, jestli je okolo světlo nebo tma :-) HURÁÁÁÁ!!


2. Vše naplňující tmu je v dole možné prolomit pouze:
čelovkou, světly u auta, občasnými zářivkami v různých malých chodbách s technickým zázemím.
Když jedete autem chodbami, obzvlášť do zatáček nebo křižovatek, rozsvěcujete dálková světla, abyste předem upozornili protijedoucí auta na to, že budete v protisměru překážet. Jednou jsem si takhle jela chodbou a najednou zleva světlo! Tak brzdím a zastavuji v domnění, že z boku vyjede bagr, nakladač nebo nákladní auto....a ejhle, ona to zářivka. Z toho plyne ponaučení, že splést si bagr se zářivkou není v dole vůbec žádný problém :-D

3. Mimochodem, občas dochází ke komplikovaným dopravním situacím, když se na jedné křižovatce nebo v úzké chodbě případně spojovací chodbě, která se točí jako šroubovice stále k jedné straně,  sejdete s jinými auty. Můžete potkat nakladače, explosivary (auta, která převáží tekutou výbušnou hmotu používanou pro odstřelování materiálu), vrtné soupravy, stroje využívané k čištění čeleb v chodbách, nákladní automobily a další roztodivná vozidla. Platí jednoduché pravidlo - přednost má ten větší. Takže jako řidič relativně velkého terénního vozítka jste v tomto případě prohrávající :-P


4. Ačkoliv je auto žrout především benzínový, v našem případě naftový, tak existuje ještě jedna tekutina, která mu dole v dole chutná ještě více a tím je kapalina do ostřikovačů. Jelikož je to tu přeci jen dost prašné prostředí a často se musíme táhnout za náklaďákem či bagrem, tak v rámci zachování aspoň nějaké viditelnosti ostříkáváme přední sklo jako blázni a pak není divu, když pěti litrový zásobník s kapalinou si řekne o dolití každý druhý den.

Jakmile mi dojde nějaká další podobně zajímavá informace, jako ty, které tady publikuji, určitě se s vámi o ni hned podělím!

neděle 24. června 2012

Midsommar

Na včerejší den (23.6.) připadl svátek Midsommar alias Slunovrat, který se nesl ve znamení křepčení kolem ohně, opékaní buřtíků, popíjení místního piva a po celou noc neslábnoucím světlem. Asi jsme včerejšími rituály potěšili pohanské bohy a oni se nám za to odvděčili nádherným konečně letním dnem. Snídaně a kávička na zahrádce a co dál s načatým dnem? .... Pokud nejsi fandou skalních aktivit, pak na tomto řádku skonči své čtení a přejdi k jinému článku :)


Ač to tak nevypadá tak tohle je po půlnoční fotbálek  :)











Do pracovního procesu nás naštěstí nikdo v sobotu nepovolal, a tak jsme odpoledne využili k další rekognoskaci místních lezeckých zákoutí. Tentokrát naše kroky směřovaly k větší a rozsáhlejší brázdě, kterou je zhyzděný stejný kopec o kterém jsme vyprávěli v Prvním lezeckém zářezu. Po drobném tápání, hledání jsme našli i geodetický poklad - bod s nucenou centrací a co bychom to byli za Náčelníkovi děti, kdybychom se s ním aspoň chvíli nepomazlili.
Tato zastávka však měla i druhý účinek, dohnala nás Lenora. Neměli jsme na výběr, a tak jsme se natáhli na vyhřátý kámen, hlavu složili do měkoučkého vřesu a chvíli se nechali rozmazlovat od sluníčka a kochali jsme se azurovým nebem a nádhernými výhledy do dálav.
Naštěstí po půl hodině Lenora odešla a my jsme vyrazili dobývat kolmé stěny skalní. Švédská klasifikace je dosti tvrdá oproti UIAA, a tak jsme se bez bázně a hany (i Hanyho) pustili do výstupů. Vyškolila nás kolmá plotna za místních 6- odpovídající 6a (francouzské klasifikace). Zničen nepříliš vydařenými výstupy  si mně zase objevila Lenora a sedla si mně přímo za krk, naštěstí i Leni už začínala dostávat hlad, a tak úprk k autu byl jediným možným řešením.

Pracovní dny

Konečně začíná naše pracovní nasazení nabírat na obrátkách. Máme i vstup do povrchového lomu, kde se čas od času najde nějaká práce i pro nás. S drobnou nadsázkou vám zde vylíčím jak probíhaly poslední pracovní dny.
Den často začíná v brzkých ranních hodinách, kdy nočním chladem promrzlí ptáci ještě nezačali ani zpívat a stálým světlem zmatení kohouti na nás nevraživě koukají, co že se to vlastně děje a proč už jsme na nohou.Vybaveni statným ořem, milimetrově přesnými zbraněmi a zastrašujícím trojzubcem, vydáváme se do jámy lvové pomoci batalionu unavených horníků. Horníci se snaží vytrhnout železnou rudu ze samotných základů Země. Dokopat se k bráně pekelné či probudit Balroga se jim naštěstí ještě nepodařilo, avšak 1545m pod zemí je husarský kousek.
Oř nás statečně snáší do kilometrové hlubiny, kde jest náš hlavní tábor a základna stále uvařené černé a silné kávy, ale i my musíme přidat svůj mravenčí kousek do Sisifovsky nekonečné bitvy. Odjišťujeme naše zbraně a s vervou námi vlastní se pouštíme do označování dalších konců chodeb. Na naše snažení rázem odpovídají obrněné, mechanizované falangy, připravené svými píkami navrtat čelby chodeb a nacpat výbušninou, co se do nich vejde a v noci provésti odstřel.
Když už se zdá vše vybojováno, je nám doručen povolávací raport, že jsou naše schopnosti na povrchovém dole více než nutné. Zde naše jednotka působí jako průzkumná a pátrá po dalších ložiscích železné rudy.

neděle 17. června 2012

Brány Morie

Řekni horník, vyplň několik papírů, bezpečnostní testy, několik dní počkej a vejdi! 
Ve čtvrtek jsme osedlali našeho statného ocelového oře (Nissan Navara) a Brány Morie se nám konečně otevřely a začaly nám zjevovat svá tajemství, bizarní prostředí a spletité chodby, ve kterých by se každý novic včetně nás ztratil hned, zkrátka tajemství místního Mithrilu nemůže být odhaleno jen tak ledajakému smrtelníkovi. My jsme naštěstí měli zkušeného průvodce, který nám bezchybně ukazoval cestu, ačkoliv byla zablácená, strmá a na mnohých místech se náš, ač na povrchu statný, oř musel uhýbat mohutným několika tunovým mechanickým mravencům a krtkům, kteří na nás útočili ze všech postranních uliček, snažili se nás obklíčit a znesnadnit nám přístup k toliko ceněné žíle a snažit se s nimi bojovat by bylo pošetilostí. Přesto se nám podařilo proklouznout a dostat se k černému zlatu místních horníků - železné rudě a kávě, kterou tu pijí na hektolitry. 
Naše zaučování mohlo začít. Ve zkratce hlavní náplní naší práce je příprava čeleb chodeb na další odstřel, po nás přijedou obrovití mechanizovaní mravenci a ti navrtají čelbu, nacpou ji trhavinou, odstřelí, uklidí, vyčistí chodbu, zabetonují strop a stěny a kolečko je uzavřeno a začíná odznova. Po 4 dnech začínáme být jistí v kramflecích, jsme spíše jen pro jistotu kontrolováni. Těšíme na nové výzvy a nové mentory. Co by to bylo za příspěvek bez fotodokumentace! Můžete si prohlédnout, jak to vypadá v dole (inspirace doly Morie je zjevná :) ) a naše první pracovní nasazení. 
Zdař Bůh - horníci Jirka a Léňa




sobota 16. června 2012

První lezecký zářez!

Ke smůle našich babiček, maminek, tatínků, strýčků a ostatních nepříznivců adrenalinových sportů máme oba lezeckou duši skrz naskrz prošpikovanou karabinami, expreskami, sem tam zapadlý vklíněnec, friend nebo uvízlý kinderkopf a prostředkem si to klikatí pevné lano, nemohli jsme se ubránit touze najít alespoň malé místečko tady v Kiruně, kde bychom se mohli realizovat právě v tomto směru. Po úporném hledání napříč internetem, kontaktování místního informačního centra, návštěvy sportovní haly a psaní mailů místnímu lezeckému klubu (bez odpovědi), se nám konečně podařilo objevit zdejší skalní oblastičku.

Jedná se o dávno zavřený povrchový lom, kde zřejmě banda místních lezců "načerno" odjistila několik linií. Lokalita je v oblasti zvaná Luossavaara (je to druhá polovina toho vrcholku, na kterém se nachází i místní sjezdovka) a není od našeho baráčku vzdálena více, než 3 km.


Pokušení nám nedalo, a protože jsem se nevydali na naše toulky nevybaveni, popadli jsme hned v první chvíli volna lano, sedáky a lezky, a vyrazili otestovat pevnost a lezeckou líbivost zdejšího železnorudného materiálu! Jelikož je člověk tvor od přírody líný, ale hlavně proto, že jsme byli tak nedočkaví, že jít pěšky, určitě bychom běželi, za běhu oblékali sedáky a možná i nazouvali lezečky, vzali jsme si na ty 3 kilometříky raději auto :-D

Konečně jsme stanuli pod skálou...
...a začali zkoumat, kterou z cest si vybrat na první atest...Vyhrála lákavá, mírně poklopená varianta na 4 presky ke slaňáku. Na skále byla namalována naznačená linie cesty a klasifikace za 6. Inu, pěkně to vypadá, proč to nezkusit....

"Jistíš?"
"Jistim..."
"Lezu..."

Pozn.: Důležitá dodatková informace pro babičky - oba jsme měli po celou dobu lezení poctivě nasazené a upnuté HELMY...(viz foto).

K první a druhé presce v pohodě, potom těžší krok - váhání - cvak - třetí je doma! Po delší chvíli přemlouvání nad třetí preskou a takzvaném "kroku víry" jsem se úspěšně vyškrábala za hranu. Teď už jen po malé poklopené plotně ke slaňáku. Překvapivě je osazen i karabinou, alespoň nemusím slaňovat - HURÁÁÁ a je to doma! Překonáno na OS (on sight = na pohled). Připadám si jako Královna všech moří z filmu "Lucie, postrach ulice" (výraz z fotky tomu určitě odpovídá).


Shora byl nádherný pohled na uzavřenou těžební lokalitu...

...a Jiřík vypadal jako mraveneček :-D

Dále už to šlo jako na drátkách. Lezl Jirka, já, Jirka, já,..."crrrrr, crrrrr"...co to? Zvoní telefon a volá Ondra: "Za 3/4 hodiny budu doma a jedeme rovnou do dolu." Takže krásně rozjeté sportovní odpoledne na čerstvém vzdoušku zakončíme pracovním večerem v černé díře, aneb z horolezce krtkem za 3/4 hodiny.

Škoda, říkáme si, co se dá dělat, alespoň nám zbydou neprozkoumané cesty i na další lezecké pokusy! 
Takže: "Vi ses snart!" skálo...






středa 13. června 2012

Summer is comming...

Jak se zdá, naše pracovní nejistota pokračuje dále. Dnes jsme se dozvěděli, že naši nadřízení se nás snaží udat, kde se dá: v jiných částech Švédska, v Norsku, ve Finsku...takže sami nevíme, kam nás vítr dále zavane...
Za sebe mohu říci, že za ten jediný týden jsem si Kirunu, její okolí a zdejší přírodu natolik oblíbila, že budu jen nerada měnit pracovní lokalitu. Přesto existuje pravděpodobnost, že se sem v prosinci (až bude obnovena těžba ve Svappavaaře) opět vrátíme. 
Dnes nám byl konečně zřízen přístup do dolu, jak na povrch, tak i pod něj, takže zítra se po týdenní "dovolené" konečně přiučíme něčemu novému. Také to znamená, že budeme muset brzy ráno vstávat, obout nově vyfasované holinky, helmy a hurá do práce. No jo, holt, jak říká moje maminka: "...každá sranda něco stojí..." :-D
A právě proto, že nám zítra začíná zaučovací pracovní proces, využili jsme dnešní odpoledne k dalšímu malému výletíčku, abychom měli nakoukáno hezkých obrázků do zásoby. Okolo třetí hodiny odpoledne jsme vzali auto a vyrazili jihozápadním směrem od Kiruny. První zastávku jsme si udělali u Holmajärvi, odkud byl od řeko-jezera (těžko říci, co z toho vyhrává) krásný výhled na nedaleké pohoří Kebnettjäko (doufám, že jsem ty názvy nezmatlala, protože mi tady zatím znějí všechny dost podobně...).


Chtěli jsme si půjčit loďku a trochu se projet (už jsem nás dlouho nikde nevymáchala...), ale jediná nepřivázaná byla tahle, takže jsme tento nápad nakonec raději zavrhli...


Místo toho jsme se kochali pouze ze břehu a taky to stálo za to! Myslím, že následující fotky jsou všeříkající...





Nutno dodat, že bychom to nebyli my, kdybychom nepřidali každý alespoň jednu pózičku pro hladové oko objektivu. Základní pravidlo Čecháčka na výletě: "Hlavně se tvařte, jako kdyby vám to tady všechno patřilo..." aneb "Tady je Krakonošovo".




Další zastávka byla ve vesničce Pirttivuopio (pokud se třem baráčkům, několika chatkám a kempu pro karavany dá říkat vesnička). Člověk by řekl, že tu "chcíp pes", ale opak je pravdou, protože jeden bílý severský huňáč tady obcházel. Naštěstí nás nepovažoval za potencionální nepřátele, takže jsme vyvázli bez kousance a bez počůraných nohavic (ano, i psi dokáží být pěkně škodolibí). 
Setkali jsme se tu s naším prvním stádem losů, kteří ale odmítali pózovat pro objektiv. Dokonce ani přemlouvání a nabídka tučného honoráře (rozuměj: náruč plná s láskou a ručně natrhané trávy) je nepřesvědčili. Jeden z nich se na nás dokonce zlověstně zadíval, rozkročil zadní běhy, a poté asi 4 minuty nepřerušovaně čůral - toto gesto jsme si raději do jazyka lidí ani nepřekládali. Celou fotící a pózovací situaci jsme museli nakonec opět zachránit my dva. 

Dámy a pánové, představuji vám nový severský model - "Kamenné lože". Cože? Ano, opravdu zdařilá figura, která přímo vyzývá minimálně k přisednutí. Náš model je oblečen do bledě modré fleecové mikyny a šedých outdoorových kalhot tak, aby barevně zapadl do místního krajinného rázu. Nutno podotknout a také ocenit, že model pózoval bez nároku na honorář, který by mu byl tak jako tak upřen, protože kámen byl docela hezky vyhřátý od sluníčka :-D


A jako další extra číslo se nabízí modelka ve fialovém, ve stylu outdoorovém. Tento snímek nese pracovní název: "Moje horská chajda a já". Povšimněte si prosím, že dřevěná chaloupka je již léty sešlá a vypadá dost chatrně. Zde musíme ocenit odvahu modelky vůbec se o ztrouchnivělý objekt opřít, o to více v případě, že celá akce proběhla opět bez nároku na honorář :-D



Chtěli jsme se pustit i do procházky kolem jezera. Bohužel zde ale nejsou neznačené, natož značené trasy ani stezky, takže jsme sklopily ouška a nasedli zpět do vozu. Původním záměrem bylo otočit auto a štrádovat si to zpátky do Kiruny. Nebudete tomu určitě věřit, ale pohled na "už ne tak vzdálené" pohoří byl natolik fascinující, že se mi volant sám (podotýkám opravdu SÁM) stočil na opačnou stranu a auto se (také samo) vydalo ještě alespoň o malinký kousíček blíže zasněženým vrcholkům O:-)



Návrat k domovu nám zpestřilo další stádečko místních býložravců, které se ale tentokrát neohroženě promenádovalo po silnici. Na rozdíl od prvního stáda už jsme byli pohotovější a stihli vytáhnout foťák dřív, než si losi uvědomili, že je nechceme přejet a vzali do zaječích (u losů je to sice trochu neobvyklé, ale sama už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že tady na severu je všechno možné)...