Probudili jsme se do krásného, prozatím nedeštivého rána, ale všude kolem nás se různě honily mraky. Vychutnali jsme si snídani a kávičku s úžasným výhledem do panenské norské krajiny, kde pohled nebyl rušen jediným výdobytkem moderní a uspěchané doby a okolí lemovala pouze divoká norská krajina Národního parku Svartisen.
Cíl dne byl jasný - po jakési "značené" cestě se dostat k okraji ledovce Svartisen a zjistit, proč se právě tak jmenuje (Černý led).
Ačkoliv bylo krásně aspoň na norské poměry - kolem 17°C a polojasno - cestu znepříjemňovali stále mokré kleče a deště z posledních dní rozvodnily strouhy na potůčky, potůčky v říčky a z říček se staly divoké bystřiny, a tak mnohdy nebylo jiného zbytí než sundat boty a brodit.
Poté, co jsme asi 8x brodili, 3x ztratili cestu a znovu ji našli, jsme ji nakonec definitivně opustili a prostě se vydali rovnou za nosem, přímo k nezměrné mase sněhu a ledu.
Kleče, mech a traviny se postupně začaly měnit ve velké uhlazené balvany, šutry a malé oblázky, teplota se snížila a kolem nás se hnala ledová šedivá řeka. Konečně jsme si mohli sáhnout na nejníže položený pevninský ledovec v Evropě.
Najednou jsme pochopili odkud se vzal název Svartisen - ledovec se zařezává do tmavého žulového podloží a každým pohybem odlupuje milimetr po milimetru kamenu a sám se tak zbarvuje do tmavé barvy. Cíl dne byl dosažen a teď se "jen" vrátit zpátky na chatu. Počasí se začalo poněkud kazit a přisly i přeháňky. Chtěli jsme se proto napojit opět na stejnou cestu zpátky, ale našli jsme uplně jinou cestu, nejspíše její starší sestřičku, která měla směr správný, a tak jsme se po ní vydali. Odměnou nám byla duha a samozřejmě kamínka v chatce, kde jsme se zahřáli a začali sušit botičky, ať jsou připravené na další výpravy a nástrahy nových dní.
Ráno jsme se rozloučili s chatičkou Blakkådalshytta [blako:dalshyta] (ano, i Péťa se tento název naučila vyslovovat ke konci našeho výletu :) )
Museli jsme se rozloučit s Národním parkem Svartisen a vydali jsme se podél jeho východních hranic k muzeu polárního kruhu, což byla neuvěřitelná masovka, kam se dostanou i obtloustlí němci se svými karavanami.
My jsme se raději masám lidí vyhnuli a našli si klidnou nově postavenou chatku Bolnastua a vyrazili na výlet na Nasafjellet (zde bych rád laskavého čtenáře odkázal na dříve publikovaný článek http://spatialforces.blogspot.cz/2014/08/neni-roswell-jako-rssvoll.html , abych se neopakoval)
Jen doplním, že nám konečně počasí opravdu přálo a vykoupali jsme se v severské řece, viděli stádo divokých sobů a užili si krásný den za polárním kruhem.
Protože čas našeho pobytu se nám přeci jen zkracoval, vydali jsme se pomalou postupnou cestou jižním směrem. Do hledáčku se nám dostal majestátní hřeben se sedmi vrcholy vypínající se od pobřeží až do výšky zhruba tisíce metrů, avšak hlavní destinací se nám stal ostrov Vega, zapsaný dokonce i v UNESCO, a tak jsem se nechali naložit na trajekt a vyrazili.
Ostrova Vega jsme dosáhli ve večerních hodinách, a tak hlavním úkolem večera bylo najít nějaké pěkné místečko na přenocování. Tentokrát jsme zvolili přespání ve stanu a přímo na pláži. V těchto zeměpisných šířkách už na pár hodin i slunce zapadalo, tak jsme si udělali oheň, uvařili večeři, naplánovali další den a šli spát.
Ostrov Vega je známý především sběrem kajčího peří. Kajka je příbuzná kachně, ale je přivyknutá na pobyt v chladném severu, a tak má jedno z nejvýhřevnějších a nejjemnějších peří vůbec.
Lidé zde s kajkami žijí v symbióze, chrání je před predátory a poté, co kajky odletí na zimu na jih, jim vyberou hnízda od všeho prachového peří a další rok netrpělivě čekají jejich návrat. Dovedete si asi představit, jak dlouho trvá než si nasbíráte peří pro jednu péřovou peřinu!
Návštěva skanzenu byla tedy jasná volba. Dále jsme si udělali výšlap na druhou nejvyšší horu ostrova Vega - Gullsvågfjellet, z jehož vršku byl nádherný pohled na celý ostrov.
Po cestě dolů jsme přeci jenom objevili chatku. Chvíli jsme si oddechli, udělali si kafe a vyrazili zpátky k našemu stanovišti na pláži.
Další den byl ve znamení přesunu zase o kousek na jih .... ale o tom zase příště ;)
Najednou jsme pochopili odkud se vzal název Svartisen - ledovec se zařezává do tmavého žulového podloží a každým pohybem odlupuje milimetr po milimetru kamenu a sám se tak zbarvuje do tmavé barvy. Cíl dne byl dosažen a teď se "jen" vrátit zpátky na chatu. Počasí se začalo poněkud kazit a přisly i přeháňky. Chtěli jsme se proto napojit opět na stejnou cestu zpátky, ale našli jsme uplně jinou cestu, nejspíše její starší sestřičku, která měla směr správný, a tak jsme se po ní vydali. Odměnou nám byla duha a samozřejmě kamínka v chatce, kde jsme se zahřáli a začali sušit botičky, ať jsou připravené na další výpravy a nástrahy nových dní.Ráno jsme se rozloučili s chatičkou Blakkådalshytta [blako:dalshyta] (ano, i Péťa se tento název naučila vyslovovat ke konci našeho výletu :) )
Museli jsme se rozloučit s Národním parkem Svartisen a vydali jsme se podél jeho východních hranic k muzeu polárního kruhu, což byla neuvěřitelná masovka, kam se dostanou i obtloustlí němci se svými karavanami.
My jsme se raději masám lidí vyhnuli a našli si klidnou nově postavenou chatku Bolnastua a vyrazili na výlet na Nasafjellet (zde bych rád laskavého čtenáře odkázal na dříve publikovaný článek http://spatialforces.blogspot.cz/2014/08/neni-roswell-jako-rssvoll.html , abych se neopakoval)
Jen doplním, že nám konečně počasí opravdu přálo a vykoupali jsme se v severské řece, viděli stádo divokých sobů a užili si krásný den za polárním kruhem.
Protože čas našeho pobytu se nám přeci jen zkracoval, vydali jsme se pomalou postupnou cestou jižním směrem. Do hledáčku se nám dostal majestátní hřeben se sedmi vrcholy vypínající se od pobřeží až do výšky zhruba tisíce metrů, avšak hlavní destinací se nám stal ostrov Vega, zapsaný dokonce i v UNESCO, a tak jsem se nechali naložit na trajekt a vyrazili.
Ostrova Vega jsme dosáhli ve večerních hodinách, a tak hlavním úkolem večera bylo najít nějaké pěkné místečko na přenocování. Tentokrát jsme zvolili přespání ve stanu a přímo na pláži. V těchto zeměpisných šířkách už na pár hodin i slunce zapadalo, tak jsme si udělali oheň, uvařili večeři, naplánovali další den a šli spát.Ostrov Vega je známý především sběrem kajčího peří. Kajka je příbuzná kachně, ale je přivyknutá na pobyt v chladném severu, a tak má jedno z nejvýhřevnějších a nejjemnějších peří vůbec.
Lidé zde s kajkami žijí v symbióze, chrání je před predátory a poté, co kajky odletí na zimu na jih, jim vyberou hnízda od všeho prachového peří a další rok netrpělivě čekají jejich návrat. Dovedete si asi představit, jak dlouho trvá než si nasbíráte peří pro jednu péřovou peřinu!
Návštěva skanzenu byla tedy jasná volba. Dále jsme si udělali výšlap na druhou nejvyšší horu ostrova Vega - Gullsvågfjellet, z jehož vršku byl nádherný pohled na celý ostrov.
Po cestě dolů jsme přeci jenom objevili chatku. Chvíli jsme si oddechli, udělali si kafe a vyrazili zpátky k našemu stanovišti na pláži.
Další den byl ve znamení přesunu zase o kousek na jih .... ale o tom zase příště ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat