Tajemství norského léta III.

S přicházející zimou se rád vrátím o pár měsíců zpátky do období stálého světla, kdy místní norští pamětníci tvrdili, že tak teplé léto nezažili minimálně 30 let, a tak by bylo velikým hříchem takového léta nevyužít alespoň na krátkou dovolenou.

I takto může vypadat "arktická dálnice"

Zakončil jsem šichtu, nasednul do letadla a letěl si vyzvednout pracovní auto a poté i Péťu na letiště.

Před sebou jsme měli hrůzných 1000km po norských "dálnicích" až k místu mého pracoviště a národnímu parku Svartisen na polárním kruhu.

Zničený já po ránu

Dohodli jsme se, že to zkusíme zajet na jeden zátah a převážně přes noc, protože jsem Péťu vyzvedával o půl 11 večer na letišti.

Aby nedošlo k mýlce raději definuji, co znamená pojem "dálnice" v norském slova smyslu. Zvlášť ta arktická dálnice po které jsme jeli od Osla až k Mo i Raně. Znamená to normální dvou-proudou silnici, která se vine, točí a klikatí po údolích, sedlech a fjordech a maximální povolená rychlost je 80 km\h, jen na pár místech je povolená 90 km\h a asi 1 km dlouhý úsek měl povolenou 100km\h.

Asi po 4-5 hodinách jízdy po této "dálnici" jsem to kvůli únavě vzdal a nějaké 2 hodinky jsme si schrupli a pak už za volant sedla Péťa. 

Po několika dalších hodinách jízdy a courání se za karavany nás konečně vítal svou bránou Nordland a my jsme začali cítit syrovost Norska a blízkost našeho cíle (ještě asi 200 km).
První opravdová zastávka  na kochání se nám naskytla asi 30km jižně od Mosjøenu u vodopádů Lakforsen.

Po malém odpočinku jsme pokračovali a konečně jsme dosáhli v odpoledních hodinách Alfa base, kde jsme si dali véču a s radostí uvítali postel.

Ráno nás čekala Mo i Rana se svou slavnou sochou stojící ve vodě a vyhlížející přijíždějící námořníky. Dále se obloha zatáhla a vypadalo to, že každou chvílí budeme muset vytáhnout pláštěnky. Odpolední program byl zachráněn volbou prozkoumání jeskyně nacházející se kousek od Mo i Rany a jmenující se Setergrotta.

Nafasovali jsme overaly, helmy, čelovky a gumáky (připadal jsem si zase jako v práci :) )

Ačkoliv je jeskyně vápencová, krápníky a krasové jevy byste tu hledali zbytečně. Tato jeskyně taky vznikla vodní silou, ale jen takovou, že si voda sama vyrazila cestu nejslabším podložím a tím je právě vápenec.

Takže jeskyně vypadá úplně jinak, než na co je člověk zvyklý z Čech, ale i tak vypadá místy hodně bizarně a musím uznat, že i prohlídka jeskyně byla dobrodružnější. Procházet uzkými uličkami, protahovat se stísněnými chodbičkami, abyste prošli do ohromného sálu. Prostě krása!

Když jsme po dvou hodinách vylezli ven, zjistili jsme, že načasování jsme měli perfektní, protože musela být uplná průtrž mračen a všechno bylo úplně promočené. 

Na parkovišti před jeskyní jsme se potkali s Kennethem, Monicou a s jejich půlroční Kajou, od nichž jsme si půjčili univerzální klíč pro všechny turitické chaty po Norsku, takže se nám otevřeli nevídané možnosti.

Na odpoledne se k nám přidali všichni tři a protože se počasí umoudřilo vyrazili jsme na Marmorslottet - zvláštní údolí, kde si řeka prodíra cestu skrze "mramorový kámen" a vytváří bizarní útvary. 

 

Zvyklý na podrobné turistické mapy v ČR s měřítkem 1:25000 či 1:50000 jsem trochu podcenil závěrečný program dne. Pochod k chatce, kde jsme chtěli ten den přespávat jsme vyrazili až v 6h večer a čekalo nás 12km s plnou polní na zádech. Tehdy jsem byl velice rád za dlouhotrvající a skoro nekončící den. K chatce jsme dorazili v 10h večer úplně promočení. Nejen, že celou dobu poprchávalo, ale cestička byla uzoučká a vysoká tráva a kleče nás stále a vytrvale smáčely od pasu dolů. Velice jsme ocenili suchou chatku vybavenou dvěma kamny, a tak jsme si udělali jídlo, usušili se, zalezli do spacáků a usnuli spánkem spravedlivých.

.... O dalších příhodách za polárním kruhem, ve Svartisenu, ostrově Vega a tak dále PŘÍŠTĚ!