Tajemství norského léta I.

Dny se nezadržitelně zkracují, teplota nepříjemně klesá a zima definitivně přebírá vládu a když jsem si tak procházel za jednoho dlouhého norského večera fotky z léta a zjistil jsem, že se mi jich nashromáždilo celkem dost a nějaké dokonce i stojí za zveřejnění. Přicházím tedy s doufám, že několika dílným občasníkem Tajemství norského léta.

Moje vyprávění začneme hned v červnu, kdy jsem vyrazil obhlédnout nějaké skály, které by se daly v průběhu léta zdolat, leč jak to tak bývá prvotní záměr často bývá naprosto odlišný od reality. Skály, které jsem zamýšlel jsem sice našel a prohledal nicméně skála to byla drolivá a plná mechu, takže nelezitelná.

Na konci údolíčka na břehu jezera mě však čekalo překvapení - opuštěný dům.

S trochou bázně a rozhodně bez Hany jsem vstoupil do domu a začal prohledávat. Vypadalo to na dům odkud se ovládaly stavidla, pod domem hučela voda, a tak jsem každý svůj krok vážil, abych nevážil přiliš moc. Tato hlučná část se záhy změnila v obytnou. Pokud bych měl použít slova realitního makléře, pak tato část byla plně vybavený luxusní squat s kuchyní, obývacím pokojem a nezaměnitelným výhledem do okolí.

Dále jsem se objevil i schody do suterénu a o patro výš. Okamžitě se mi vybavily scénáře z amerických hororových filmů a protože jsem u sebe neměl čelovku ani baterku raději jsem zanechal prohledávání. Všichni víte, jak to dopadlo. Bad end se nekonal. Přežil jsem! Nakonec mě sluníčko odměnilo krásným "osvícením" a příroda mi poskytla krásný pohled do dálav.

Norská romantika

Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, ze stromů padá různobarevné listí, od severu se zvedá nepřijemně chladný vítr a poslední zpozdilé kachny už definitivně táhnou na jih a všude vládne zvláštní klid a mír ...... když tu najednou BUUUUMMM!!!!

Via lavoro ferrata

Výlety za ferrátami se mi letos nějak vyhýbají, ale přeci jenom jsem si jednu užil. Pravda obtížností se nemůže rovnat takovým jako je Königsjodler či ostatní. Byla to vlastně taková ferrata obtížnosti tak B. Ani svou délkou, která činí asi 200m, není nijak závratná. Avšak má svá specifika!

Na nástup se nedostanete jinak než vysokozdvižným vozíkem či skyliftem. Jdete po půlmetru širokém betonovém chodníčku. Zpočátku je pod vámi nějakých 15m hloubka, avšak po pár krocích se pod vámi otevře propast hluboká 50m, kde na dně vídíte nebezpečně vyhlížející ocelové armatury a roxory a čas od času zahlédnete jiskřičky letící od svářečů. Laskavý čtenář snadno nahlédne, že tato ferrata se nachází na mém pracovišti, tudíž je asi 200m pod zemí a já si po ni v klidu běhal v pracovní době :)

 

Není Roswell jako Røssvoll

Mýty opředený incident a tajná základna v americkém Roswellu vůbec není tam, kde by ji normálně informovaný smrtelník hledal. Skutečnost, že se nachází v Novém Mexiku není pravda.

I já jsem ji objevil vlastně náhodou. Nachází se v nehostinném prostředí, to ano, ale ne v americké poušti, ale v krajině málo obydlené, hornaté a lesnaté, poblíž severního polárního kruhu v Norsku!

Norové mají naprosto opačný styl krytí tajné základny než američané. Chytili se přísloví "pod svícnem je největší tma". Nejen, že vám ukáží, kde se základna nachází, ale také vám tam ještě nabídnou kávičku a posezení a v blízkosti je dokonce i kemp.

 

Avšak nic není ponecháno náhodě, nad Røssvollskou základnou, na norsko-švédských hranicích se tyčí nenápadná hora jménem NASAfjellet, ze které se dá a také je kontrolováno veškeré dění. Jako na dlani tu máte leteckou základnu, arktickou dálnici a vlastně celé okolí.

Takže buďte dobří, nevěřte všemu a nezapomínejte, že Velký bratr vás vidí!

Alfa base

Po delší odmlce opět začínám psát další kapitolu kroniky "Spatial Forces".
Tentokrát se má Alfa base rozkládá poblíž městěčka Korgen asi 70 km pod polárním kruhem.
Alfa base tomu říkám proto, že z Trondheimu mě sem přivezl okřídlený autobus, samozřejmě vrtulový ;), a i letišťátko by se dalo přirovnat k větší točně autobusů než k letišti. Posledních 40km mě už odvezl kolega autem. A že tu lišky, tedy sobi, dávají dobrou noc je pravda, protože po cestě jsme potkali hned dvě stáda sobů a dva losy.
Krajina je tu naprosto úchvatná a pomalu sem proniká i jaro. Zatímco v údolích je zelená tráva, v kopcích třeba jen o 200 m výše jsou pořád kupy sněhu.

Ale teď zpět k práci. Je to projekt rozšíření podzemní vodní elektrárny, tedy převážně ražba nových tunelů, jak klasickým způsobem odstřelů, tak ohromným asi 100 m dlouhým červem s hlavicí o průměru 6,5 m (je to takový obr jak z Duny, jen ocelový :) ). Další naší povinností by mělo být i kontrolování prací a bodového pole. Sečteno a podtrženo, jsme jako vždy takové děvečky pro všechno.
Aby Alfa base dostála svému jménu, tak každému poskytuje pokojíček se sprchou a záchodem, na každém patře je sauna, máme přístup do posilovny a co je bezesporu nejlepší a nejpříjemnější a dělá to pobyt opravdu all-inclusive je kantýna, která má otevřeno 24 h denně, i když Norové mají trochu zvláštní stravovací systém. Snídaně je tu klasická. Plný stůl všeho možného, kde se člověk obsouží, na co má aktuálně chuť. Oběd si každý dělá sám tím, že si připraví něco při snídani, tudíž se oběd stává jakousi svačinou. Pak přichází obědo-večeře (mezi 2-6 h) v podání hlavního a teplého jídla dne. Večeři či 2. večeři si pak každý obstará z plné ledničky a zbytků od obědo-večeře.
Dost už ale planých řečí a vzhůru k fotkám. Krajina je tu opravdu famozní, a tak přidávám pár fotek z okolní krajiny a na závěr i nějaké pracovní.

Oslo do třetice

V průběhu mého pobytu tady v Oslu se mi nakupilo pár, věřím, celkem zajímavých fotek, o které bych se s vámi rád podělil. Jsou to fotky stylu "Unsorted" tudíž nezařaditelné .... 

Staré fabriky Osla

Be proud of your employer ;)

Jaro už propuká i v severských zemích

Krásnější tvář Osla

Počasí se konečně umoudřilo, slunce se prodralo skrz mraky, rozehřálo sníh, prosvětlilo ulice, parky a město svléklo svou nevlídnou, ponurou a zamračenou tvář.

Načasování bylo parádní .... na víkend.

Práci jsem v pátek hodil za hlavu a přede mnou byl volný víkend se skvělou předpovědí minimálně pro sobotu. Prozkoumávání Osla mohlo začít!

Město se pomalu probouzelo z pátečního deliria a mé kroky už směřovaly k jednomu z nejznámějších parků v Oslu, k Vigeland parku, který je známý svými sousošími různě pokřivených a propletených lidských postav.

Norové rádi sportují a jsou u sportu rádi viděni a tak není náhodou, že při tak hezkém dni bylo v parku vidět mnoho běžců, pejskařů a rodinek, co vyrazili na výlet, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem kousek od parku objevil něco, co jsem zprvu považoval za klasické sportoviště. Byl odtud slyšet halas dětí a reptání rodičů. Čekal jsem mnohé, ale rychlobruslařskou dráhu opravdu ne. Pod širým nebem a vytvořenou na umělé trávě!

Dál mě mé nohy vedly stále více k centru a tedy i k moři. Centrum Osla je zvláštně, ale nenásilně promíchána historická architektura s moderní. Kousek od sebe tu stojí historické opevnění a moderní budova opery, která vypadá, jak nezaoblená sestřička sydneyské opery, které se dá vyšplhat až na střechu a je zde úžasný výhled. A mezitím vším jsou všudypřítomné jeřáby, protože tady se pořád něco staví, zlepšuje či opravuje.
Den už se pomalu nachýlil, zvedající se vítr a klesající teplota byla neklamnou známkou, že i já bych měl jít cestou k domovu a dát dobrou noc tomuto fascinujícímu městečku, které zdaleka ještě neodhalilo veškerou svojí krásu.

God natt, Oslo!