Blízká setkání třetího druhu

Bez komentáře .... jen si užívejte "UFO" život v dole ;)

Doba temna

Na krajinu se soumrakem přichází temnota.

S posledními paprsky slunce se probouzí první zplozenci temného světa
včetně nejhrozivější z nich, obří šestihlavé saně.

Záhy jsou spatřeny i ostatky jejího řádění.

Noční krajina zdá se býti poeticky klidná,

nicméně zdání klame a za každým rohem číhá jiná mechanická bestie připravena ke svému poslání.

  I já jsem přiložil ruku k dílu. Zaměřoval, značil, vytyčoval, prohledával, cílil, orientoval a kontroloval.

Jistě jisté ztráty jsme zaznamenali, ale vítězství bylo nakonec naše.

A i já jsem si našel svou cestu za světlem.

Perličky

Šichta se sešla s šichtou a já se s Vámi chci podělit o několik postřehů, zajímavostí a zvláštností, které mě tu potkaly.
Důl rozhodně není pohodlná čisťoučká hobití nora je to spíš něco mezi trpasličími doly v rozsáhlosti a hloubce a skřetími norami v špíně a všudypřítomném bahně a vodě. Takže není vůbec problém, aby auto po pár dnech vypadalo jako obrovská hliněná kole na 4 kolech s majáčkem. Posuďte sami a najděte 5 rozdílů.

Po umytí jsem dokonce i objevil, že mám na autě znak firmy pro kterou tady pracuji :)
Kdybych náhodou zapomněl, kde jsem svého dvoustopého oře zaparkoval, tak cejch inženýrský je nepřehlédnutelný :)

Teď ale trochu vážně. Mám tu opravdu zapeklitou hádanku a alespoň si vyzkouším kolik z Vás čte tento blog a ukojí mou zvědavost - Co je tohle, proboha, za stavební materiál???

A nakonec pár úsměvných fotek!

Že by volné pokračování hororu Kruh se jménem Čtverec?

Pusťte mě z roboty ven!

Posledni podzimní den

Po delší době a s malým časovým zpožděním tu mám další příspěvek.
Jednoho krásného myslím víkendového odpoledne jsem svou práci zabalil o něco dříve a řekl jsem si, že by bylo dobré prozkoumat alespoň nejbližší okolí po svých, ne jen zpoza zašpiněného okénka auta. Počasí celkem přálo, a tak jsem vyrazil na procházku po vísce zvané Herrgården, která se stává mým domovem Švédským Pasoucí se koně, malebný zámeček a v parku k mému překvapení stará kuželkářská dráha, to vše jsem tu objevil.

Důlní robota

Jako narážka na dění v zemích českých mám tu první nálož řádně úderníckých a především hornických fotek.
Po dlouhých prázdninách jsem byl zase v úterý vhozen do zaškolovacího rychlokurzu, protože v neděli jsem už musel být téměř dokonalým důlním měřičem s minimální střední odchylkou. Jak fotky dokazují, Martin se mnou neměl žádné slitování, neúprosně mě drtil a po 5 dnech se sbalil odjel a já jsem byl hozen do dolu a začal jsem měřit na vlastní triko. Když už tak mluvím o triku, tak bystrému oku FAVáckému zajisté neunikne promo fotka, která by se dala nazvat "Kam až se můžeme dostat s katedrou matematiky" :)
Na plošině, na hromadě, pod dírou, nad dírou, v různé hloubce .... zkrátka práce opravdu pestrá :)

Garpenberg

 A je to tu zase pravidelná znovuvzkříšená švédská rubrika, které vdechla život vesnička se jménem Garpenberg a její barevnými kovy naditý břich, který industriálního člověka nenechal klidným a brzy objevil jeho potenciál. Garpenberg je vesnička (obydlená zatáčka), která se nachází asi 200km severo-západně od Stockholmu. Nejbližší větší městečko, kam zajíždí i něco jiného než jen off-roadová auta a koně, kterých se tu kolem pase spousty, je Hedemora.

Ale teď pěkně od začátku, i když jsem svůj cíl měl o pěkných pár kilometrů níže než je Kiruna, i tak mě Švédsko přivítalo jsou zamračenou tváří a celkem příjemnými asi 8 stupni na teploměru.

Už ve Stockholmu na letišti jsem si připomněl, jak velcí kafaři Švédi vlastně jsou. Objednal jsem si střední kávu a dostal jsem ji snad do 4dcl hrníčku, nechtěl bych vidět to velké :)

Kdybych náhodou chtěl zapomenout, proč sem do Švédska vlastně jedu, bylo mi to taktně připomenuto od nádraží na letišti, posuďte sami. Vlak byl pohodlný na styl našeho InterCity a za necelé 2h jsem byl v Hedemoře.

Ale teď už vzhůru dolů objevovat krásy díla důlního. Zdař Bůh, horník Jirka

Slunná neděle

Pravé léto přišlo konečně i do severských končin, a tak opojeni hřejícím sluníčkem a nebem skoro bez mráčků a ujištěni slovy, že dneska to půjde, sbalili jsme si do batůžků i plavky a ručníky a vyrazili jsme na výlet vstříc novým dobrodružstvím. Cesta se klikatila krásnou kopcovitou krajinou směrem na Narvik, ale i ta všechny kromě řidiče uspala, po 60km, což tady znamená za rohem, jsme se probudili u nenápadně vypadajícího odpočívadla kousek od jezera Torneträsk. Seběhli jsme pár kroků ke krásné kamenité plážičce, kde ještě ze zimy stál  zaparkovaný sněžný skůtr. Po chvilce pro fotografy a ještě větší  chvilce na  odhodlávání, jsme bez jakéhokoliv varování vystavili naše těla šokové terapii. Musím uznat, že léta praxe na Loučné člověka připraví, ale tohle byla otužilecká maturita. :) I ti nejodvážnější se po několika vteřinách se sopránovým hláskem vraceli ke břehu. Osvěžení to bylo parádní, slunění a výhled na majestátní hory s ještě zasněženými vrcholky, to byla odměna veliká.

Když jsme se prohřáli a pokochali dosytosti, padl nápad na rychlý výlet na kopeček kousíček od nás. Nalodili jsme se do auta a popojeli, kam nám silnice dovolila, udali si směr a kótu, kterou musíme dobýt a vyrazili.

Ačkoliv v mapě byla značena jakási tečkovaná cesta, tak v reálu byla tak skvěle zamaskovaná, že jsme raději šli svou cestou či spíše necestou, břízkami, trávou, kapradím, mechem. Všudy přítomné jakési zelené píďalky se na nás lepily, jak puberťáci na popovou hvězdu a sundat je všechny najednou prakticky nešlo. Když už jsme mysleli, že máme nad faunou vyhráno, přešli jsme k říčce odkud na nás vyletěla peruť komáru. Svůj útok vzdali, až když jsme opustili jejich výsostný vzdušný prostor a dostali se do neutrálního prostoru, kde vládli kameny.Ovšem všechny tyto strasti vykompenzoval nádherný pohled do údolí a na vrcholky hor. Chvíli jsme se pokochali, seběhli k autu a spokojeni s výletem mazali domů.